Druhý dubnový víkend (8. 4. – 10. 4.) se konala víkendová akce na Zelené Lhotě – a já jsem samozřejmě opět nemohla chybět. Do této vesnice jsme dorazili po chvilkové cestě autobusem a po vyskládání veškerého materiálu a vybalení konečně mohla začít ta pravá zábava.
První večer byl už jako tradičně seznamovací, samotné soutěžení měla započít následujícího dne. Po naší přivezené večeři jsme se rozdělily na mladší a starší skupinu. Každá tato skupinka hrála známou hru Hádej, kdo?, při které jsme měli pomocí zjišťovacích otázek (tedy otázek ano/ne) uhodnout, co vedoucí představuje za člověka, zvíře nebo i věc. Hráli jsme po dvojicích, ale i tak bylo někdy dost těžké uhodnout správně řešení. Zkusili jste někdy hádat Pata a Mata nebo jen obyčejnou veverku? A co třeba křeslo? Rozhodně si to někdy, až budete mít dlouhý večer, zkuste.
Následující den v nás měl probudit týmového ducha i soutěživost. Po snídani jsme byli seznámeni se všemi reáliemi kolem nás. Po náhodném rozlosování týmu, který se skládal ze dvou starších a dvou mladších členů, jsme se dozvěděli, že jsme soutěžící v Pevnosti Boyard, bývalém vězení na ostrově poblíž pobřeží Francie. Naším úkolem bylo získat poklad – zlaté mince! Jenže to samozřejmě nebylo tak jednoduché. Napřed jsme museli získat sedm klíčů na otevření brány a poté dostatečný počet indicií a nápověd k tomu, abychom uhodli tajemné slovo. To tajemné slovo bylo klíčem k pokladnici. Pokud jsme slovo uhádli, otevřela se nám možnost sesbírat poklad po dobu omezeného časového limitu.
Dopoledne přišly na řadu klíče. Čekalo nás sedm stanovišť rozesetých po okolí vesnice, ke kterým jsme se měli dostat pomocí mapy. Na to, abychom splnili každé z nich, jsme dostali dvě a půl hodiny čistého času. Možná si říkáte, že splnit sedm úkolů během 150 minut nebude těžké. To si většina z nás myslela také a časový limit s úkoly podcenila! Náš tým například podcenil úkol, který dostal název Hlavolam. Naším úkolem na tomto stanovišti bylo složit hlavolam, který tvořila velká deska čtvercového tvaru. Na ní jsme měli naskládat různě tvarované kousky tak, aby žádný nepřekračoval hranice desky – to celé během dvou minut. Jednoduché, že? No, jak pro koho. Všechny úkoly ale nebyly tak těžké. Jiné stanoviště zvládl každý tým – zde bylo cílem udržet rovnováhu na malé kládě a zároveň se snažit díky tyči na konci obalené látkou srazit protivníka. Pokud protivník (jeden z instruktorů) spadl dříve než vy, bod pro vás. Takto instruktora museli porazit tři členové vašeho týmu. To bylo vcelku jednoduché. Když se člověk zbavil zábran do něj trochu (někdy víc) strčit, klíč z tohoto stanoviště měl raz dva. Všem nám ale bylo jasné, že náš protivník nás šetřil. Kdyby nechtěl, abychom prošli, mohli bychom dát klíči sbohem rovnou. Vše ale nezáleželo na našich schopnostech, ale i na troše štěstí. Součástí bylo i uhodnout hádanku otce Fury. Nad jeho první hádankou jsme si lámali hlavu dlouho, ale druhou jsme na něj vypálily jako z děla. Podtrženo sečteno, všechny klíče získaly dva týmy z pěti. Další dva měli po pěti a poslední čtyři.
Dostalo se nám krátkého odpočinku a nabrání sil díky vydatnému obědu. Po poledním klidu ale musela hra pokračovat – na plánu bylo hledání indicií! Tentokrát bylo zastávek celých patnáct a času 210 minut, což znamená tři a půl hodiny. Tři indicie se daly luštit i při cestě – jednalo se o luštění, různé přesmyčky, morseovku. Stejně jako mým přátelům se tato část zdála podstatně lehčí, než předchozí. U některých stanovišť jsme se pomalu ani nezastavili a už jsme putovali za dalším. Ale i u některých jsme se také zapotili. Třeba taková logická hádanka. Na první pohled nic složitého, stačí jen zapojit mozek. Jenže to by zde nesměl dohlížet otec Fura! Napřed jsme každý museli projít mokrými kuličkami, záhadným smetím, kopřivami i červy. Naboso, aby nedošlo k mýlce. Až poté jsme museli uvažovat nad logickou hádankou, kterou náš tým uhodnul jen naprostým zázrakem. V této části uspěly všechny týmy celkem dobře.
Těm týmům, kterým chyběly klíče na odemknutí pokladnice, bylo směněno tolik indicií za tolik klíčů, kolik tým potřeboval.
Večer nás čekalo velké překvapení. Jídelna se proměnila ve velké Casino, kde jsme měli možnost si zahrát Poker, Black Jack, Prší, Kostky a Ruletu. Na začátku každý z nás dostal 3 Kolokačky, které mohl vsadit. V momentě, kdy byl švorc, se musel jít upsat bankéři. Ten mu za slíbenou směnku, kde byl napsaný úkol (např. masáž zad) dal příslušný obnos, který sám usoudil. Tyto směnky se poté dražily za peníze, které jsme stihli vyhrát na hazardních hrách. Úkol, který byl na směnce napsán, pak musel upsaný hazardér splnit tomu, co si ji koupil. To to pak vypadalo jako správná aukce!
Neděle byla dnem D, dnem, který měl rozhodnout mezi vítězi a poraženými. Po snídani nás čekaly souboje s Mistry Pevnosti. Byla to možnost, kde jsme mohly vyhrát čas na sbírání mincí z pokladnice. Každý člen týmu se účastnil dvou disciplín a vsadil pět, deset nebo patnáct vteřin na svou výhru. V případě prohry čas propadal, v případě výhry se přičetl k základním třem minutám. Soutěžilo se v držení závaží, v nafukování balonku do jeho prasknutí, v rozsypání a skládání sirek jednou rukou, zatloukání hřebíků a v třech jednoduchých hrách. Jedna byla pexesem ztíženým tím, že se pozice dvojic obměňovala, další Piškvorky se zase daly stavět i do prostoru a v poslední hře zase rozhodovala prachsprostá náhoda.
Pak přišla osudová chvilka. Týmy musely v čase, který vyhrály, uhodnout slovo, sdělit ho otci Furovi a v případě správnosti začít sbírat mince, které se sypaly z okna. Díky spoustě indicií nebylo nijak těžké uhodnout správné slovo, které patřilo do říše zvířat. Pak rozhodovala jen rychlost při sbírání mincí, to ona totiž vybrala vítěze. Nebylo důležité, kdo z nás vyhrál. Každý tým měl jiné přednosti, ale všichni jsme soutěžili v týmu a v týmu jsme se i umístili.
Zažili jsme spoustu zábavy i nabrali nové zkušenosti. I z toho důvodu jsme neměli při balení a uklízení moc energie. Všichni věděli, že se poté pojede domů – a taky, že se jelo. I tak ale musím říct, že se víkendovka velmi vydařila a my si ji užili. Tak zase příště – na Sádku!
